Když ve Spojených státech začala 17. ledna 1920 platit prohibice, nezakázala jednoduše každý doušek alkoholu. Její právní základ tvořil 18. dodatek k Ústavě, který zakázal výrobu, prodej a přepravu alkoholických nápojů určených ke konzumaci. Zakázal také jejich dovoz do země a vývoz z ní. Podrobnosti, včetně trestů a výjimek, pak rozvedl takzvaný Volsteadův zákon.
Co přesně bylo zakázáno
Osmnáctý dodatek byl ratifikován už v roce 1919, účinnosti však nabyl až po roční lhůtě. Sám neurčoval podrobná pravidla vymáhání; ta přinesl National Prohibition Act, známější jako Volsteadův zákon. Kongres jej přijal v říjnu 1919 navzdory vetu prezidenta Woodrowa Wilsona.
Zákon označil za omamný nápoj vhodný ke konzumaci každý nápoj s obsahem nejméně 0,5 procenta alkoholu. Zákaz se proto netýkal jen whiskey a dalších lihovin, ale také běžného piva a slabších vín. Právě nízká hranice dobře ukazuje, proč prohibice znamenala mnohem víc než omezení prodeje tvrdého alkoholu.
Rozdíl mezi zákazem obchodu a zákazem samotného pití je podstatný. Konzumaci jako samostatný delikt zákon nezavedl, ale omezil držení alkoholu a jeho získávání. Člověk mohl například dál uchovávat alkohol legálně nabytý před začátkem prohibice pro vlastní potřebu, rodinu a skutečné hosty. Neznamenalo to však, že si mohl legálně opatřit další láhev běžným nákupem nebo ji sám vyrobit.
Výjimky: léky, obřady i průmysl
Alkohol z amerického života nezmizel úplně. Zákon umožňoval jeho výrobu a distribuci pro povolené ne-nápojové účely, například průmyslové či vědecké. Pokračovalo také používání alkoholu k léčbě a při náboženských obřadech. Lékař mohl předepsat lihovinu k vnitřnímu užití, nejvýše jednu pintu téže osobě během deseti dnů; předpisy podléhaly evidenci. Víno pro svátosti bylo rovněž povolené, nikoli však bez pravidel pro výrobu a distribuci.
Úzce vymezená výjimka se týkala i domácí výroby neomamného cideru a ovocných šťáv pro potřebu domácnosti. Nelze ji zaměňovat za obecné povolení vařit doma alkoholické pivo nebo vyrábět víno. Nápoje pod hranicí 0,5 procenta mohly za stanovených podmínek spadat mimo zákonnou definici, i to ale byla konkrétní právní hranice, ne volná licence k domácí výrobě.
Pivovary zavíraly, nelegální trh rostl
Legální výrobci běžných alkoholických nápojů se ocitli před zásadní změnou. Pivovary, vinařství a palírny nemohly vyrábět své obvyklé produkty pro nápojový trh; řada podniků skončila nebo hledala jiné povolené činnosti. Pivovary nabízely například nealkoholické pivo. Některé palírny mohly pokračovat v průmyslové výrobě a část destilátu se dostávala k pacientům na lékařský předpis. Nešlo však o běžný legální prodej lihovin k pití.
Poptávka po alkoholu nezanikla, ale její uspokojování se přesunulo do nelegálního obchodu. Nabídku tvořilo pašování, tajná výroba i odklánění průmyslového alkoholu, který měl sloužit například k výrobě inkoustů, parfémů nebo paliva. Průmyslový alkohol se denaturoval, aby nebyl vhodný k pití; jeho nelegální úpravy mohly vést k nebezpečným i chuťově nepříjemným produktům. Kvalita nelegální nabídky se ale lišila a ne každý alkohol byl stejný.
Pašování zvýhodňovalo koncentrované lihoviny: v menším objemu se dal převézt alkohol, který měl na černém trhu vysokou cenu. Tím se měnila nabídka i zvyklosti konzumentů, nelze však říci, že by všichni přešli na koktejly. Prohibice zároveň poskytla prostor speakeasies, nelegálním podnikům, kde se alkohol podával. Některé byly dobře skryté, jiné se jen tvářily nenápadně; představa, že každý takový bar sídlil v tajném sklepě, je spíš pozdější zkratka. Pití se přesouvalo také do soukromých domácností a koktejlových večírků.
Koktejly prohibice nevynalezla
Koktejly existovaly dávno před rokem 1920. Raná zmínka o nich pochází z roku 1806 a koktejlová příručka vyšla už v roce 1862. Prohibice tedy nebyla jejich počátkem, mohla však změnit jejich popularitu, podobu i prostředí, v němž se pily. Některé drinky se s touto dobou spojují, ale příběhy o přesném místě a roku jejich vzniku je třeba brát opatrně, pokud stojí jen na pozdější tradici.
Rozšířená představa, že se tehdejší koktejly míchaly výhradně proto, aby zakryly špatnou chuť alkoholu, je také příliš jednoduchá. Sladké či aromatické přísady mohly zjemnit některé levné lihoviny, ale recepty a barová kultura měly delší historii. Míchané nápoje nabízely také nové společenské prostředí a způsob, jak alkohol servírovat. Chuťový „maskovací“ efekt byl jedním z důvodů, nikoli univerzálním vysvětlením.
Konec prohibice nebyl dílem jediné příčiny
Prohibici podporovalo dlouhodobé hnutí střídmosti a zákazů na úrovni států a obcí. Za její podporou stály různé skupiny a motivy: náboženské organizace, reformátoři, ženská sdružení zaměřená na ochranu rodiny i podnikatelé usilující o pracovní disciplínu. Politické klima ovlivnila také první světová válka. Ani její účinky nebyly černobílé: zpočátku spotřeba alkoholu a opilost klesly, současně se však ukázalo, jak obtížné je zákaz vymáhat a jak rychle může růst nelegální nabídka.
Konec přišel ratifikací 21. dodatku 5. prosince 1933, který 18. dodatek zrušil. Nešlo o návrat k neomezenému obchodu s alkoholem: druhý oddíl nového dodatku ponechal státům pravomoc regulovat či zakazovat jeho dovoz a distribuci v rozporu s jejich zákony. Ke zrušení přispěly potíže s vymáháním, rozšířená neochota zákon dodržovat, násilí spojené s černým trhem i hospodářská krize a zájem o daňové příjmy. Prohibice tak neskončila kvůli jediné události, stejně jako nezačala z jediného důvodu.