V mnoha evropských vinicích je pod zemí americká réva, zatímco nad zemí rostou hrozny známých evropských odrůd. Nejde o zvláštnost ani o nahrazení jedné odrůdy jinou. Je to výsledek ochrany, kterou si vinohradníci osvojili po jedné z největších krizí evropského vinařství: invazi révokaza.
Škůdce, který napadal kořeny
Révokaz révinný, odborně Daktulosphaira vitifoliae, je drobný hmyz příbuzný mšicím. Pochází ze Severní Ameriky a do Evropy se dostal v 19. století, pravděpodobně s dováženými rostlinami či réví. Přesný okamžik a konkrétní cesta jeho zavlečení nejsou jisté; jeho výskyt ve Francii je doložen od 60. let 19. století.
Hmyz se živí na kořenech révy. Na mladých koříncích vytváří zduřeniny, zatímco na starších mohou poškozená místa odumírat. Rostlina kvůli tomu hůře přijímá vodu a živiny, slábne, méně plodí a může postupně uhynout. Evropská réva vinná, Vitis vinifera, byla vůči tomuto poškození zvlášť zranitelná.
Révokaz není plíseň ani jiná houbová choroba. Napadá kořeny jako hmyzí škůdce; případné houbové infekce mohou následovat jako druhotný problém. Padlí a plísně révy jsou samostatné choroby a mají jinou příčinu.
Francouzská krize a dlouhá obnova
Zasažené vinice se z Francie šířily do dalších evropských vinařských oblastí. V 70. letech 19. století se problém dotkl také Burgundska a Champagne. Francouzská produkce vína klesla z přibližně 50 milionů hektolitrů v roce 1870 na méně než 30 milionů v roce 1879. Historický přehled v časopise European Review uvádí, že během zhruba tří desetiletí bylo ve Francii vykluováno a spáleno asi 2 miliony hektarů vinic. Francouzská plocha vinic nakonec klesla přibližně na dvě třetiny předkrizového rozsahu.
Jde o údaje vztahující se k Francii. Širší odhad historického shrnutí UC Davis říká, že révokaz ve druhé polovině 19. století zničil zhruba dvě třetiny evropských vinic. Neznamená to, že zmizely všechny evropské vinice: část přežila a řada oblastí se po krizi k pěstování révy vrátila. Obnova však byla nákladná a dlouhá; ve Francii pokračovala i po začátku 20. století a dokončena byla až po druhé světové válce.
Krize proměnila také podobu vinohradů. Ve Francii se více vysazovalo do řad, což usnadnilo práci a později i mechanizaci. Dřívější směsi několika odrůd na jednom pozemku často vystřídaly výsadby jedné odrůdy. Některé oblasti se k vinohradnictví nevrátily vůbec.
Co je podnož a co odrůda?
Řešení spočívá v roubování. Podnož tvoří kořeny a spodní část rostliny; vybírá se pro vlastnosti kořenového systému, odolnost a vhodnost pro konkrétní půdu. Na ni vinař naroubuje roub ušlechtilé odrůdy, z něhož vyrůstá nadzemní část nesoucí hrozny. Podnože se vybíraly z amerických druhů rodu Vitis i z jejich kříženců.
Proto roubované Chardonnay zůstává Chardonnay. Odrůdu hroznů určuje roub, nikoli kořeny. Podnož může ovlivnit například bujnost růstu nebo načasování rašení a vývoje plodů, ale její hlavní role v tomto případě je chránit rostlinu a umožnit její pěstování v daných podmínkách. Odolnost přitom neznamená absolutní nezranitelnost: záleží na konkrétní podnoži i půdě.
Roubování evropských odrůd na americké podnože se prosazovalo postupně. Bylo navrženo na kongresu o révokazu v Bordeaux v roce 1881 a jako řešení bylo formálně přijato v roce 1888. Z nouzového opatření se stal běžný základ moderního vinohradnictví v oblastech, kde révokaz představuje riziko.
Pravokořenné vinice jako výjimka
Ne každá réva v Evropě musí být roubovaná. Révokazovi nepřejí některé půdní podmínky, například vysoký podíl písku, a existují také oblasti, kde se škůdce nevyskytuje. Doloženým příkladem jsou pravokořenné vinice na Santorini, pěstované na půdách sopečného původu v oblasti bez révokaza. Neroubovaná réva roste také v portugalském Colares na písčitých půdách.
Jde ale o výjimky podmíněné místními poměry, ne o důkaz, že pravokořenné vinice jsou obecně lepší. Samotný způsob pěstování nezaručuje vyšší kvalitu ani určitý chuťový profil vína. Většina evropských vinic tak dnes spojuje dvě různé části jedné rostliny: odolnější kořeny amerického původu a nadzemní odrůdu, jejíž hrozny vinař skutečně sklízí.