Boulevardier stojí na jednoduché trojici: whiskey, sladký červený vermut a hořký aperitiv, nejčastěji Campari. Výsledkem je míchaný drink, v němž se potkává výrazný destilát s bylinnou sladkostí vermutu a hořkostí aperitivu. Přesný poměr není pevně daný, a právě proto lze koktejl snadno přizpůsobit tomu, zda má víc vyniknout whiskey, nebo jeho hořkosladká část.
Tři složky, různé poměry
Základ tvoří bourbon nebo rye whiskey, sladký vermut a Campari. Historický recept zapisuje stejné díly všech tří složek. Současné receptury ale běžně dávají whiskey větší prostor: například recept Mezinárodní barmanské asociace pracuje se 45 ml whiskey, 30 ml Campari a 30 ml sladkého vermutu. Jiné varianty používají poměr dva díly whiskey ku jednomu dílu každé ze zbývajících složek. Ani jeden poměr není jedinou správnou podobou Boulevardieru.
Víc whiskey obvykle posílí projev destilátu a zmenší relativní dominanci vermutu i hořkého aperitivu. Přidání Campari posune koktejl k výraznější hořkosti, zatímco větší podíl vermutu zdůrazní jeho sladší a bylinné tóny. Jde o praktické vodítko, ne o zaručený výsledek: záleží také na konkrétních lahvích a jejich charakteru.
Bourbon, nebo rye whiskey?
Bourbon je obvyklou volbou a často přináší kulatější, sladší dojem. Rye whiskey bývá kořenitější a může do koktejlu vnést ostřejší kontrast k vermutu a Campari. Nejde však o pevné pravidlo, které by platilo pro každou láhev. Výsledek ovlivní konkrétní whiskey stejně jako její množství v receptu.
Při zkoušení má smysl začít receptem, v němž whiskey tvoří největší podíl, a pak upravovat poměr po malých krocích. Pokud nápoj působí příliš hořce, lze ubrat Campari nebo přidat vermut; pokud naopak zaniká whiskey, pomůže zvýšit její podíl. Jednoduché srovnání s Negroni spočívá v základním destilátu: Boulevardier používá whiskey místo ginu. Tím se promění chuťový profil, zatímco obecná stavba drinku zůstává podobná.
Jak Boulevardier namíchat
Odměřte whiskey, sladký vermut a Campari do míchací sklenice naplněné ledem. Promíchejte, aby se nápoj vychladil a jednotlivé složky spojily, a poté jej sceďte. Podávat ho lze do vychlazené koktejlové sklenky, případně do sklenice typu rocks s čerstvým ledem. První varianta podtrhne čistý, chlazený koktejl; led ve sklenici jej bude postupně dál ředit.
Led není jen prostředek k ochlazení. Při míchání se část rozpustí a naředí drink, takže záleží na délce míchání i na velikosti a stavu ledu. Příliš krátké míchání může nechat nápoj méně vychlazený a koncentrovanější, delší míchání přidá více vody. Cílem není mechanicky dodržet určitý čas, ale dosáhnout dobře vychlazeného koktejlu s vyváženým ředěním.
Ozdobou bývá pomerančová kůra, případně citronová. Když ji nad sklenkou lehce stisknete, uvolní na hladinu aromatické oleje. Kůru pak můžete vložit do nápoje. Ozdoba nepřebíjí základní trojici, ale doplní vůni, kterou člověk vnímá ještě před prvním douškem.
Co víme o jeho původu
Nejstarší ověřený tištěný recept se objevil v pařížské knize Barflies and Cocktails z roku 1927. Je součástí textu Arthura Mosse „Cocktails Round Town“ a uvádí třetinu Campari, třetinu italského vermutu a třetinu bourbon whiskey. Záznam tedy dokládá podobu koktejlu i jeho spojení s dobovým pařížským prostředím.
Moss píše, že Erskinne Gwynne přišel se svým koktejlem Boulevardier. Gwynne byl spojený také se stejnojmenným pařížským časopisem, který vycházel v letech 1927 až 1932. To je dobový kontext, nikoli úplný důkaz o tom, kdo drink poprvé namíchal, kdy přesně se tak stalo nebo v jakém podniku. Kniha je dílem Harryho McElhonea, ale samotný text o Boulevardieru je připsán Mossovi; samotné vydání v McElhoneově knize proto nestačí k tomu, abychom autorství připisovali McElhoneovi.
Boulevardier tak nabízí víc než jednu neměnnou recepturu: jeho podoba se mění s poměrem whiskey, vermutu a hořkého aperitivu. Základní princip je přitom prostý — vyvážit sílu destilátu, bylinnou sladkost a hořkost tak, aby žádná složka nezanikla.
