Londýnská Gin Craze nebyla jedinou krátkou krizí ani příběhem o nápoji, který náhle ovládl celé město. Tak se označuje prudký růst výroby, prodeje a spotřeby levných obilných lihovin, zejména od 20. let do poloviny 18. století. Spolu s ním sílila veřejná debata o chudobě, pořádku a pití mezi městskými vrstvami, které se dobová kritika často snažila spíš soudit než pochopit.
Proč byl gin tak dostupný
Výraz „gin“ tehdy neoznačoval přesně vymezený výrobek, jaký si pod ním představíme dnes. V pramenech mohl znamenat obecně obilný destilát a zahrnoval lihoviny různého složení i kvality. Není proto namístě představovat si jednotnou recepturu nebo do tehdejšího nápoje promítat dnešní standardy, botanicals či chuť suchého ginu.
Jeho rozmach podpořila souhra několika okolností. Po zákazu dovozu lihovin z Francie v roce 1689 se domácí destilace stávala vítanou alternativou k francouzské brandy. Britské obilí nabízelo dostupnou surovinu a výroba se zpočátku rozvíjela bez pozdějších licenčních překážek. K tomu se měnily relativní ceny: pivo zdražovalo, zatímco lihoviny zlevňovaly. Žádný z těchto faktorů sám o sobě celý boom nevysvětluje, dohromady však vytvářely příznivé podmínky pro levný a snadno dostupný alkohol.
Gin se navíc neprodával jen v hostincích. V některých částech Londýna, například ve čtvrti St Giles, jej nabízeli také hokynáři, holiči nebo pouliční prodejci. Často opakovaný nápis „Drunk for a penny, dead drunk for two pence“ se dochoval jako hlášená reklama, ne jako univerzální ceník. Dobře ale vystihuje, jak dobové vyprávění spojovalo gin s lacinou opilostí.
Od podpory výroby k regulaci
Jakmile se rozsah výroby a prodeje stal politickým problémem, stát začal měnit pravidla. Označení „Gin Acts“ nepatří jednomu zákonu, ale souboru zásahů, které postupně upravovaly daně a podmínky pro výrobu i maloobchodní prodej. Mezi významné patřily zákony z let 1729 a 1736. Přísnější režim z roku 1736 se neudržel beze změn; v roce 1743 následovala další úprava. Vynucování omezení navíc nebylo jednoduché a jednotlivé zákony neměly stejnou podobu ani účinek.
Zákon z roku 1751 omezil maloobchodní prodej na licencované provozovny a prodejce, kteří splňovali stanovené podmínky. Regulace tedy nemířila pouze na množství prodaného alkoholu. Proměňovala také to, kdo mohl na trhu působit a které podniky směly gin nabízet. Zásahy vyvolávaly odpor; k dobovým protestním heslům patřilo „no gin, no king“.
Příběh, podle nějž zákon z roku 1751 sám a okamžitě ukončil Gin Craze, je příliš jednoduchý. Analýza spotřebních trendů ukazuje po hlavních zákonných zásazích spíše krátkodobé poklesy, po nichž spotřeba znovu rostla. Ani pozdější pokles nelze bez dalšího připsat samotné legislativě. Změny v dostupnosti a daních, reálné mzdy i širší ekonomické okolnosti spoluutvářely, kolik si lidé mohli dovolit pít.
Co nám říká Gin Lane — a co už ne
V roce 1751 vydal William Hogarth dvojici tisků Gin Lane a Beer Street. První ukazuje svět strádání a rozkladu, druhý idealizovanou obec práce a prosperity. Jejich kontrast je záměrně ostrý: nejde o neutrální záznam každodenního života, ale o satiru a přesvědčovací obraz v debatě o pití. Také Beer Street je konstruovaný ideál, nikoli důkaz, že pivo nemohlo škodit.
V Gin Lane se objevuje i matka, která nedává pozor na dítě. Jde o součást vyhrocené moralizující kompozice, nikoli o obraz, z něhož lze odvozovat četnost zanedbávání nebo kriminality. Dobové případy, například zločin Judith Defour, dokládají konkrétní tragédie. Samy však nevysvětlují, jak běžné podobné činy byly, ani neprokazují, že jejich příčinou byl výhradně gin.
Stejnou opatrnost vyžaduje i dobový mediální obraz. Pozornost novin k ginu nedosahovala vrcholu ve stejnou dobu jako spotřeba, takže množství článků samo o sobě není spolehlivým měřítkem toho, kolik se skutečně pilo. Obrazy, zprávy i veřejná vystoupení proti ginu vypovídají nejen o alkoholu, ale také o obavách z rychle rostoucího Londýna, chudoby, pracovních návyků a chování nižších vrstev.
Alkohol jako problém — i jako zástupný viník
Nadměrné pití mohlo způsobovat skutečné zdravotní a rodinné škody. To ale neznamená, že gin sám vytvořil chudobu nebo kriminalitu. Tyto jevy měly širší ekonomické a společenské souvislosti a dobová kampaň proti lihovině je často zjednodušovala do snadno srozumitelného viníka. Popularita ginu zároveň nevznikla mimo politiku: domácí destilace byla nejprve podporována jako alternativa k francouzskému dovozu a teprve později se stát snažil její důsledky omezovat.
Gin Craze tak připomíná, že dějiny alkoholu nejsou jen dějinami nápojů. Ukazují také, jak se mění trh, ceny a pravidla a jak společnost vysvětluje problémy, které se jí nedaří snadno řešit. A zatímco Hogarthovy tisky zůstávají působivým svědectvím dobové morální paniky, o chuti, přesném složení ani jednotné výrobě tehdejšího „ginu“ nám samy mnoho neřeknou.