Představa námořníka s každodenním pohárem rumu patří k nejsilnějším obrazům britského námořnictva. Skutečnost ale byla proměnlivější: záleželo na době, místě služby i pravidlech pro jednotlivé členy posádky. Rum se navíc nestal okamžitě univerzálním nápojem celé flotily. Jeho příběh v Royal Navy začíná hlavně jako otázka zásobování.
Od karibských zásob k oficiálnímu přídělu
V 17. století bývalo běžným lodním nápojem pivo, které však na dlouhých plavbách ztrácelo kvalitu. Co se podávalo místo něj, se lišilo podle oblasti: na severu převažovalo pivo, ve Středomoří víno a v Karibiku se uplatnil rum. Po anglickém dobytí Jamajky roku 1655 začal rum v karibském nasazení nahrazovat brandy. Byl dostupný a levný a při skladování se podle dobových pozorování mohl zlepšovat.
To však neznamená, že od roku 1655 dostával každý námořník Royal Navy každý den stejnou dávku. Rum se stal oficiálním přídělem pro námořníky na dlouhých plavbách až roku 1731. Tehdejší běžně uváděná dávka byla půl imperiální pinty denně — jednotka, kterou nelze zaměňovat za půllitr.
Neředěný rum přispíval k opilosti a kázeňským potížím, a tak se hledal způsob, jak jeho podávání lépe kontrolovat. Viceadmirál Edward Vernon nařídil 21. srpna 1740 míchat denní půlpintu rumu s jedním quartem vody a vydávat směs ve dvou dávkách, ráno a odpoledne. Šlo tedy přibližně o čtyři díly vody na jeden díl rumu. Cukr a limety nebyly automatickou součástí předepsaného receptu; námořníci si je podle rozkazu mohli koupit sami.
Jak se z rumu stal grog
Název grog se tradičně odvozuje od Vernonovy přezdívky „Old Grog“, spojované s grogramovým pláštěm, který nosil. Vernonův rozkaz udělal z ředění součást každodenního režimu: místo čistého rumu se podávala odměřená směs, a to ve dvou částech dne. Poměr se ovšem v průběhu dalších generací měnil, takže slovem grog nelze označit jednu neměnnou recepturu platnou po celou historii námořnictva.
Stejně opatrně je třeba mluvit o limetě. Námořníci ji mohli přidávat, pokud si ji obstarali, ale původní rozkaz z ní nedělal povinnou ingredienci ani oficiální protikurdějovou léčbu. Pozdější představa grogu jako pevně daného koktejlu s rumem, vodou, cukrem a limetou proto směšuje různé zvyklosti.
Menší dávka, přesnější pravidla
Množství rumu se během 19. století postupně snižovalo. Po půlpintě následovala čtvrtpinta, zavedená roku 1824, a kolem roku 1850 dávka klesla na půl gillu, tedy osminu pinty. Pozdější příděl tak činil přibližně 71 mililitrů rumu denně.
Měnila se také síla vydávaného alkoholu. Admirality v roce 1866 stanovila rum na 4,5 stupně pod tehdejší britskou proof strength, což odpovídá přibližně 54,5 až 54,6 % alkoholu objemově. Toto číslo není totožné s často používanými 57 % ABV, která se dnes spojují s obecným označením „navy strength“.
Oprávnění k přídělu se postupně omezovalo. Roku 1881 skončil pro důstojníky, s výjimkou warrant officers, a námořníkům byl dostupný až po dosažení dvaceti let. V pozdním období se junior ratings podával rum smíchaný se dvěma díly vody na jeden díl destilátu; tento poměr je doložen od roku 1937. Ani tehdy tedy nešlo o stejný grog, jaký nařizoval Vernon o dvě století dříve.
Zásobovací příručka z roku 1939 popisovala rum jako směs původem ze Západní Indie, zejména z Demerary a Trinidadu, s podíly z Natalu a Mauricia. Složení se v čase měnilo, a proto nelze historickému přídělu přiřadit jednu stálou výrobní recepturu nebo chuťový profil. Označení „Pusser’s rum“ souvisí se slovem purser, tedy lodním zásobovacím důstojníkem, který měl na starosti výdej; nedokládá existenci jediné značky používané po celá staletí.
Black Tot Day: konec denního „totu“
Admirality oznámila zrušení přídělu 17. prosince 1969. Poslední denní dávka byla vydána 31. července 1970; od následujícího dne už pravidelný „tot“ neplatil. Výdej tradičně ohlašoval povel „Up Spirits“ a poslední den se postupně vžil název Black Tot Day. Provázely jej vzpomínkové obřady, černé pásky i symbolické pohřbívání rumového přídělu.
Vláda zrušení zdůvodňovala především bezpečností. Podle stanoviska Admiralty mohl alkohol zhoršit výkon při obsluze složitých a citlivých systémů moderní flotily. Zaznívaly také zdravotní argumenty a připomínka, že práce námořníků se změnila. Rozhodnutí bylo mezi částí posádek nepopulární a nešlo jednoduše o úsporné opatření. Příděl navíc nepobíral každý: rozhodoval věk, služba na pobřeží i osobní volba a v parlamentní debatě zaznělo, že jej využívala méně než třetina mladších hodností.
Rumová tradice tak skončila ve chvíli, kdy se změnila technika i povaha služby na palubě. Její kulturní význam ale nezmizel s posledním vydaným pohárem: dodnes připomíná specifický rituál, zásobovací systém i hierarchii Royal Navy. Není to však univerzální příběh všech námořnictev ani důkaz, že každodenní rumová dávka patřila odjakživa k životu každého námořníka. A pirátské legendy s ním nelze zaměňovat — známý příběh, že Nelsonovo tělo plulo v sudu s rumem a námořníci jej vypili, je mylný; uchovávalo se v brandy.
