„Už toho snesu víc“ může znít jako známka odolnosti. Ve skutečnosti tolerance k alkoholu popisuje především to, že člověk po opakovaném pití některé účinky vnímá méně výrazně, případně potřebuje více alkoholu, aby dosáhl stejného subjektivního pocitu. Neříká však spolehlivě, jak dobře jeho organismus alkohol zpracovává ani zda zůstaly zachované úsudek, reakce a koordinace.
Dvě různé podoby tolerance
Pod jedním slovem se skrývají nejméně dva odlišné procesy. Metabolická tolerance souvisí se změnami ve způsobu, jakým tělo alkohol zpracovává. Po opakovaném nebo dlouhodobém pití se u některých lidí může zvýšit aktivita určitých metabolických cest, a alkohol se pak může odbourávat rychleji. Nejde ale o pravidlo, které by platilo pro každého. Zdravotní stav, včetně případného poškození jater, může schopnost alkoholu zpracovat naopak zhoršit.
Funkční neboli farmakodynamická tolerance znamená, že se nervová soustava nebo chování částečně přizpůsobí účinkům alkoholu. Člověk může působit méně opile nebo se tak sám cítit, přestože alkohol z jeho těla nemizí rychleji. Toto přizpůsobení navíc nebývá úplné: může se týkat jednoho projevu, zatímco jiné schopnosti zůstávají narušené.
Alkohol zasahuje úsudek, paměť, vnímání, reakční dobu i koordinaci. Menší pocit opilosti proto není důkazem, že tyto funkce pracují jako obvykle. Člověk může mít dojem, že situaci zvládá, a přitom hůř vyhodnocovat riziko nebo pomaleji reagovat. Tolerance také může potlačit nápadné známky ovlivnění, aniž by odstranila jeho zdravotní rizika.
Pocit opilosti se může měnit i během jednoho večera
K subjektivnímu dojmu přispívá také takzvaná akutní tolerance, která se může objevit během jedné epizody pití. Při stejné koncentraci alkoholu v krvi se člověk na její klesající části může cítit méně opilý než ve chvíli, kdy hladina stoupala. Pocit „už jsem v pořádku“ tak nemusí znamenat, že se obnovily schopnosti důležité pro bezpečné jednání. V některých sledovaných situacích se výkon při poklesu hladiny nezlepšil; někdy měření ukazovala, že zůstává zhoršený.
Mozek se navíc nemusí přizpůsobovat všem účinkům stejně. Člověk může být zvyklý na určitou situaci nebo rutinu, ale to samo o sobě neznamená, že si zachovává bezpečné rozhodování, pozornost či koordinaci. To, jak člověk vypadá a co sám cítí, proto není spolehlivou zkouškou míry ovlivnění.
Proč stejný nápoj nepůsobí na všechny stejně
Rozdíly začínají u jednotlivce. Roli mohou hrát genetické varianty enzymů ADH a ALDH, které se podílejí na metabolismu alkoholu, ale také tělesná velikost a složení, poměr vody, tuku a svalové hmoty, věk, hormony nebo celkový zdravotní stav. Ani dva lidé podobné hmotnosti proto nemusejí alkohol prožívat stejně. Tyto vlivy ale nedovolují přesně předpovědět, jak bude reagovat konkrétní člověk.
Záleží také na okolnostech konzumace. Význam má množství a rozestup mezi nápoji, jídlo i užívané léky nebo jiné drogy. Jídlo může zpomalit vstřebávání alkoholu. Některé léky mohou měnit jeho vstřebávání či metabolismus, jiné mohou změnit účinek samotného léku. Při kombinaci alkoholu s léky proto nelze spoléhat na to, že člověk podle pocitu pozná, jaká je situace.
Tolerance není známka bezpečí
Alkohol se nejčastěji zpracovává přes enzymy ADH a ALDH. Při tomto procesu vzniká acetaldehyd, toxická látka a známý karcinogen, která se dále přeměňuje na acetát. Menší vnímaný účinek tedy sám o sobě neukazuje na menší biologickou zátěž. Tolerance může změnit, jak člověk účinky pociťuje nebo jak nápadně se projevují, neznamená však, že alkohol přestal zatěžovat organismus.
Pravidelné pití může u některých lidí vést k rozvoji tolerance, ta ale není zdravotní výhodou ani spolehlivým měřítkem toho, kolik alkoholu člověk „zvládne“. Menší pocit opilosti nelze zaměňovat za střízlivost a není důvodem považovat úsudek, reakce nebo koordinaci za neporušené. Právě rozdíl mezi tím, co člověk cítí, a tím, jak alkohol skutečně ovlivňuje jeho tělo a schopnosti, je pro pochopení tolerance zásadní.