Whisky, rum nebo gin v regálu často poznáme nejen podle etikety, ale i podle objemu: na lahvi bývá uvedeno 700 ml, tedy 70 cl neboli 0,7 litru. Není to ovšem univerzální pravidlo pro všechny lihoviny ani tajemství, které by se dalo vysvětlit jednou legendou o počtu panáků, velikosti sudu nebo možnostech sklářů. Za rozšířením sedmi set mililitrů stojí především sjednocování velikostí balení na evropském trhu.
Společná velikost místo řady národních zvyklostí
V minulosti se objemy prodávaných lahví řídily také místními zvyklostmi a předpisy. S rozvojem společného evropského trhu začalo být výhodné dohodnout se na velikostech, které budou přijatelné pro výrobce, obchodníky i zákazníky napříč zeměmi. Důležitým dokladem tohoto procesu je britská parlamentní debata z roku 1988. Řešila zavedení povinných rozsahů metrických velikostí pro lihoviny a likéry, plánované od 1. ledna 1992.
V debatě zaznělo, že 70 cl bylo vybráno jako standardní velikost, protože odpovídalo názoru většiny evropského obchodu. Britští stáčírny tehdy podle ministra dávali přednost 75 cl, ale při hledání společného řešení převážila širší evropská shoda. Neznamená to, že v roce 1988 někdo vymyslel první sedmisetmililitrovou láhev. Debata dokládá výběr objemu pro sjednocovaný standard, nikoli přesný okamžik, kdy se tato velikost začala používat.
Zajímavý je i kontrast s vínem. V téže britské debatě se rozlišoval 70cl standard pro lihoviny a 75cl standard pro víno. Rozdílné objemy tak nebyly jen výsledkem zaokrouhlování: pro různé skupiny nápojů se ustálily odlišné nominální velikosti.
Co dnes dovolují evropská pravidla
Pozdější směrnice EU 2007/45/ES sjednotila pravidla pro nominální množství balených výrobků a zrušila starší předpisy, které se touto oblastí zabývaly. Pro lihoviny v baleních od 100 do 2 000 ml uvádí devět nominálních objemů: 100, 200, 350, 500, 700, 1 000, 1 500, 1 750 a 2 000 ml. Sedm set mililitrů je tedy jednou z harmonizovaných možností, nikoli jediným objemem, který se smí prodávat.
V praxi má ale 700 ml velkou výhodu: jde o společný, dobře rozpoznatelný formát, který výrobci používají pro řadu whisky, rumů i ginů. Vedle něj se na pultech objevují také lahve o objemu 500 ml, 1 litr nebo jiné velikosti. Právní seznam a to, co se nejčastěji nabízí, proto nejsou totéž.
Rozdíly mezi kategoriemi ukazuje také samotná evropská tabulka nominálních objemů. U lihovin uvádí 700 ml, zatímco u běžného tichého vína mezi obvyklými možnostmi najdeme 750 ml. Nelze proto mluvit o jedné „evropské lahvi“ společné pro všechny alkoholické nápoje.
Proč se v USA často setkáme se 750 ml
Spojené státy přešly u lihovin na metrické standardy plnění s účinností od 1. ledna 1980. Už tehdejší pravidla amerického regulátora uváděla 750 ml jako povolený objem. Ten se na tamním trhu stal tradiční a rozšířenou velikostí, která se liší od obvyklých evropských 700 ml. Rozdíl mezi oběma lahvemi je 50 ml — nejde jen o dva různé způsoby zápisu stejného množství.
Znamená to, že se v USA 700ml lahve nesmějí prodávat? Ne. Americký seznam povolených objemů dnes zahrnuje vedle 750 ml také 700 ml a další velikosti. Přesnější je tedy říct, že 750 ml zůstává na americkém trhu tradičním formátem, zatímco v Evropě se u lihovin běžněji setkáme se 700 ml. Ani jeden z těchto objemů přitom není jedinou možnou velikostí na obou trzích.
Standard, ne záhada
Objem 0,7 litru se v Evropě rozšířil hlavně díky dohodě na společné velikosti a následnému sjednocování pravidel. Dnešní předpisy ho zachovávají jako jednu z několika možností pro lihoviny. Amerických 750 ml má zase vlastní historii metrické standardizace a zůstává tam běžnou volbou, nikoli výhradně povoleným objemem. Když tedy na lahvi čteme 70 cl, díváme se především na výsledek praktické tržní standardizace — ne na univerzální pravidlo ani na doloženou historickou legendu.
