Pozvednout sklenku, popřát zdraví a napít se společně: takový okamžik zná mnoho kultur. Proč k němu často přidáváme ještě cinknutí skla o sklo, už ale jisté není. Historie přípitků a společného pití je dlouhá, původ dnešního ťukání zůstává nejasný.
Přípitek je starší než jeho cinknutí
Je užitečné odlišit dvě věci: přípitek jako společnou řeč nebo přání zakončené napitím a konkrétní gesto, při němž se nádoby dotknou. Doklady o dávných hostinách a obřadním pití potvrzují, že lidé sdíleli nápoje a dávali jim společenský význam. Samy o sobě ale neříkají, že si tehdy ťukali číšemi.
Ve starověkém Řecku bylo symposion organizovanou společenskou událostí s vínem, rozhovory, hudbou a další zábavou. Víno se míchalo s vodou ve společné nádobě zvané kratér a odtud se rozlévalo do číší jednotlivých účastníků. K pití se mohl vázat i náboženský rozměr: hostina mohla začínat vzýváním Dionýsa a jindy lidé část nápoje obětovali při libaci. To vše ukazuje, jak důležité bylo pití jako společenský a rituální úkon, ne však přímý původ dnešního cinkání.
Starší tradici má také samotné připíjení na něčí zdraví. Jako příklad se uvádí Homérova Odysseia. Ani takový doklad ovšem nelze zaměnit za důkaz, že se při něm nádoby dotýkaly.
Legenda o jedu nemá pevnou oporu
Jedno z nejrozšířenějších vysvětlení tvrdí, že cinknutí mělo chránit před travičem. Nápoje se prý při nárazu přelily z jedné číše do druhé, takže by se případný jed dostal i k tomu, kdo jej podal. Je to zapamatovatelný příběh, pro jeho historický původ ale chybějí věrohodné doklady.
Navíc ani samotné cinknutí nemůže spolehlivě potvrdit, co je ve sklenici. Legendu proto není důvod vydávat za vysvětlení, které se předávalo od dávných dob. Přesnější je říct, že neznáme, kdy a proč se dotyk nádob stal běžnou součástí přípitku.
Pět smyslů jako půvabná, ne však doložená teorie
Jiná oblíbená interpretace říká, že při pití zapojujeme zrak, čich, chuť a hmat, zatímco cinknutí přidává sluch. Vystihuje, proč může být přípitek příjemným okamžikem pro více smyslů. Není to ale doložený historický původ gesta — a už vůbec ne důkaz, že zvuk kdysi nahrazoval některý z ostatních smyslů.
Podobně je třeba oddělit původ cinkání od anglického slova toast. To se spojuje s někdejším zvykem vkládat do vína kousek opečeného chleba. Vysvětluje se tím název přípitku, ne důvod, proč lidé ťukají sklenicemi.
Krátké gesto, které spojí společnost
Smysl cinknutí lze dobře chápat v jeho dnešní společenské roli. Na chvíli přeruší běžný rozhovor, obrátí pozornost k přání nebo osobě, na kterou se připíjí, a sladí jednání přítomných: lidé pozvednou sklenky a napijí se přibližně ve stejnou chvíli. Gesto tak označí společný okamžik, aniž by muselo mít všude stejný původ či přesná pravidla.
Rozdíly mezi tradicemi ukazuje například gruzínská supra, slavnostní hostina, v níž mají přípitky výraznou roli. Přípitky a cinkání tam mohou propojovat i lidi u vzdálenějších stolů. Jde o příklad toho, jak se z gesta stává nástroj společenského sounáležení — nikoli o stopu vedoucí k jedinému univerzálnímu počátku.
Až tedy příště pozvednete sklenku, můžete si připomenout, že přípitek má doložitelně širší historii než cinknutí, které jej často doprovází. To může být starý zvyk, může mít různé kulturní podoby, ale jeho přesný začátek zůstává otevřenou otázkou.