Rum bývá spojován s námořníky a přístavními krčmami. Jeho rané dějiny ale vedou především k cukrové třtině a k plantážím, kde se cukr vyráběl za využití nucené práce zotročených lidí. Melasa, vedlejší produkt cukrovarnictví, se stávala surovinou pro destilerie v Karibiku i v severoamerických koloniích. Každý rum přitom nepocházel ze stejného místa ani nevznikal stejným způsobem: tento příběh je třeba číst jako síť místních ekonomik a obchodních vazeb.
Třtina se šířila dávno před rumem
Dějiny karibského cukru nezačínají na jednom ostrově ani v jediném okamžiku. Historik Philip D. Curtin sleduje šíření cukrové třtiny a jejího zpracování od Madeiry do Brazílie a později do východního Karibiku, Saint-Domingue a na Jamajku. Významnou roli získala později také Kuba. Karibská cukrová expanze 17. století tak byla jednou etapou širšího vývoje, nikoli počátkem pěstování třtiny všude.
Na Barbadosu se cukr prosazoval rychle přibližně mezi lety 1640 a 1660. Navázal však na dřívější pěstování tabáku, bavlny a indiga. V prvních desetiletích pracovaly na plantážích vedle zotročených Afričanů také evropské smluvní služebnictvo a námezdní pracovníci. Rozmach cukru se postupně opíral o stále větší využívání zotročených lidí a o hospodářský systém, který jejich práci násilně podřizoval potřebám vlastníků.
Plantážní model se navíc lišil podle oblasti. Curtin upozorňuje, že brazilská výroba cukru bývala rozptýlenější: menší pěstitelé mohli dodávat třtinu ke zpracování. Na karibských ostrovech se naopak produkce častěji soustředila na velkých statcích s vlastními mlýny. Nešlo o absolutní pravidlo platné pro každé místo a dobu, ale rozdíly ukazují, proč nelze všechny „cukrové kolonie“ popsat jedním schématem.
Od cukrovaru k destilerii
Po vylisování třtiny a získání cukru zůstávala melasa. Ta mohla kvasit a následně se destilovat; rum se však vyráběl také ze zkvašené třtinové šťávy. Podoba výroby proto závisela na místních surovinách a tradici. Historické přehledy kladou počátky rumu v Karibiku do první až střední části 17. století a za raná centra označují Barbados a Martinik. Neznamená to, že známe jednoho vynálezce nebo nesporné místo prvního lihovaru.
Spojení rumu s otrokářstvím bylo přímé i zprostředkované. V Karibiku mohly destilerie zpracovávat produkty cukrovarů, jejichž chod závisel na zotročené práci při pěstování a sklizni třtiny i při jejím zpracování. Melasa putovala také do severoamerických kolonií, zejména do Nové Anglie, kde z ní místní lihovary vyráběly rum. Destilerie tak mohly být vzdálené od plantáže, ale surovina je spojovala s hospodářstvím založeným na nucené práci.
Britský Molasses Act z roku 1733 je konkrétním dokladem toho, jak stát zasahoval do obchodu s cukrem, melasou a rumem. Parlament jím stanovil clo na dovoz rumu z cizích amerických kolonií do britských kolonií ve výši devíti pencí za galon, na melasu šest pencí za galon a na cukr pět šilinků za sto liber. Zákon otevřeně hájil zájmy britských cukrových kolonií. Jeho sazby ale samy o sobě neříkají, jak důsledně se clo vybíralo, a nelze z nich vyvozovat zákaz veškerého obchodu s cizími koloniemi.
Žádná jediná „trojúhelníková“ trasa
Učebnicový obraz obchodu ve tvaru trojúhelníku může být užitečným úvodem, ale nevystihuje celý atlantický svět. Plavby se lišily cíli, aktéry i nákladem a obchodní vazby zahrnovaly různé evropské říše, americké oblasti i africké přístavy. Rum byl jedním z artiklů v širší síti, nikoli univerzálním zbožím, které by vždy putovalo po stejné trase. Trans-Atlantic Slave Trade Database shromažďuje údaje z lodních záznamů a dalších archivních dokumentů, například o přístavech, plavbách a počtech lidí naloděných či vyloděných. Dochované záznamy však nejsou úplným soupisem všech výprav.
Rum se navíc nepil jen na evropském trhu. Místními odběrateli byli kolonisté, zotročení lidé i původní obyvatelé Karibiku; námořníci představovali pouze jednu z dalších skupin. Uvedení různých konzumentů ovšem neznamená, že měli s nápojem nebo obchodem stejné zkušenosti. Romantická představa rumu jako pouhého znaku svobodného námořnického života zakrývá podmínky, za nichž se část jeho surovin vyráběla.
Zrušení otroctví nebylo jediné datum
Ani konec otroctví nelze shrnout jedním letopočtem pro celý Atlantik. Británie zakázala obchod s otroky v roce 1807, ale tento krok nebyl zrušením otroctví. Zákon z roku 1833 se týkal otroctví v britském impériu; dochované archivní materiály zahrnují také nároky vlastníků na odškodnění za osvobozené lidi. Tyto mezníky se vztahují k britské jurisdikci, nikoli ke všem americkým koloniím či říším, a neznamenaly okamžitý konec všech forem nucené práce.
V 19. století se výroba a obchod s rumem měnily podle regionu. Britské karibské lihovarnictví oslabovaly mimo jiné emancipace, konec obchodu s otroky, konkurence řepného cukru a rostoucí obliba whiskey ve Spojených státech. Ve francouzském Karibiku se rumový průmysl dále rozvíjel a španělský Karibik, zejména Kuba, získal větší význam později. Rum proto není možné spojit s jedinou koloniální mocností ani s jedním hospodářským modelem. Jeho dějiny připomínají, jak se každodenní komodita mohla opírat o práci a obchodní řády, jejichž důsledky byly pro různé lidi zcela odlišné.