Řecké slovo symposion znamená doslova „pití společně“. Označovalo setkání, při němž se hosté po jídle scházeli k pití a společenskému programu. Nebylo tedy jednoduše synonymem večeře: jídlo, zvané deipnon, a následné symposion tvořily dvě navazující části hostiny. V některých pramenech se však pojmy používají volněji, takže hranice nebyla vždy úplně ostrá.
Hostitel, hosté a pravidla večera
Hostitel zajišťoval prostor, občerstvení i náklady. Účastníci, označovaní jako symposiasté, se často ukládali na lehátka zvaná klínai, rozmístěná kolem nízkých stolků. Archeologicky doložené jídelní místnosti mívají místo pro několik až přibližně patnáct lehátek. Neznamená to ale, že každé setkání mělo stejnou velikost nebo uspořádání.
Vedle hostitele mohl mít důležitou roli symposiarchos, tedy vedoucí pití či ceremoniář. Určoval nebo pomáhal dohodnout pravidla večera – například sílu vinné směsi a někdy také tempo pití či počet připravených kráterů. Jeho úloha se mohla s rolí hostitele překrývat, nešlo však automaticky o tutéž funkci. Podoba večera závisela na konkrétní skupině, příležitosti i době.
Kráter uprostřed dění
Víno se běžně nepilo neředěné. Míchalo se s vodou ve velké nádobě zvané kráter, z níž obsluha nabírala nápoj do menších džbánků a rozlévala jej do pohárů, například kylixů. Kráter tak nebyl jen praktickou nádobou: společná směs a její rozdělování pomáhaly určovat rytmus i pravidla setkání.
Poměr vody a vína se měnil. Jako příklady se uvádí směs tří nebo čtyř dílů vody na jeden díl vína, nešlo však o univerzální recept platný pro všechny Řeky a každou hostinu. O síle nápoje mohl rozhodovat symposiarchos a význam měly i zvyklosti konkrétního prostředí. Samotný archeologický nález kráteru navíc ještě nedokazuje, že se na daném místě konalo symposion: nádoba sloužila také jinde.
Úlitby, přípitky a zábava
Pitnou část mohla uvádět úlitba bohům. Platónovo Symposion popisuje po jídle úlitbu a zpěv hymnu, po němž se účastníci domlouvají na způsobu dalšího pití. Je to literární obraz, nikoli záznam, který by dokazoval, že stejný postup dodržovalo každé setkání. Připomíná však, že pití mohlo mít vedle společenské také rituální stránku.
Program mohl zahrnovat rozhovor, recitaci, zpěv a hudbu, ale také hry či vystoupení bavičů. Na keramice se objevuje například kottabos: hráč při něm vrhal zbytek vína z poháru na cíl. Obrazy na vázách zachycují také hudebnice, tanec, flirt i opilost. Jsou cenným dokladem představ o symposiu, zároveň jsou ale stylizovanými výjevy, nikoli nezprostředkovaným obrazem běžného večera.
Rozhovor nemusel být filozofický. Platónův dialog, v němž se hosté postupně vyjadřují k Erótovi, ukazuje, jak se symposion mohlo stát literárním rámcem pro debatu o velkých tématech. Jde ovšem o promyšlené dílo, ne o důkaz, že se takto bavili všichni účastníci. Platón zároveň zachycuje hosty, kteří po předchozím večírku odmítnou přehnané pití a zvolí umírněnější průběh. Taková scéna dokládá dobovou představu o volbě pravidel, nikoli obecnou míru střídmosti.
Elitní prostředí, nikoli jeden řecký model
Nejlépe známé příklady pocházejí z klasických Athén a popisují především setkání mužů z vyšších společenských vrstev. V textech a výjevech se objevují také otroci, služebnictvo, hudebnice a hetéry. Jejich přítomnost ale neznamenala, že měly stejné postavení jako svobodní mužští hosté. Zároveň nelze athénský model vztahovat na všechny řecké obce, společenské vrstvy a období. O podobě setkání mimo elitní prostředí víme méně a prameny o účasti žen jsou nerovnoměrné.
Obraz symposia skládáme hlavně z literárních děl a maleb na keramice. Autoři byli převážně vzdělaní muži a jejich texty často zachycují ideály, normy nebo výjimečné situace. Vázy zase zobrazují pečlivě komponované výjevy. Společně nám přibližují, jak se o pití a společenském řádu přemýšlelo, ale neposkytují úplný záznam každodenní praxe. Pravidla uměřenosti a skutečné chování se navíc nemusely vždy shodovat.
Dnešní „sympozium“ obvykle znamená odborné setkání či konferenci. Starověké symposion mělo k takovému formátu daleko: jeho středem bylo společné pití, při němž víno, záměrně míšené s vodou, určovalo část společenského dění. Rozhovor byl důležitý, ale odehrával se v rámci hostiny, rituálů a zábavy – nikoli jako konference v moderním smyslu.