Tears of Llorona patří mezi tequily, u nichž je zrání důležitou součástí identity. Základ z modré agáve se tu potkává s vlivem několika druhů sudů a výsledkem má být destilát, v němž se dřevité a ovocné tóny doplňují s agávovým charakterem. Láhev o objemu jednoho litru má 43 % alkoholu a je zařazována do kategorie extra añejo.
Od rodinné zkušenosti k vlastní rezervě
Za původní podobou Tears of Llorona stojí Germán González, který značku vytvořil v roce 2009 nejprve jako vlastní rezervu. González vyrůstal v prostředí spojeném s výrobou tequily: jeho otec Guillermo González Díaz Lombardo založil značku Chinaco a věnoval se pěstování agáve i výrobě destilátu. Tears of Llorona tak navazuje na rodinnou zkušenost, ale zároveň se vydává cestou výraznějšího sudového zrání.
González později vyprávěl, že tequilu nejprve sdílel s přáteli a na americký trh se dostala v roce 2014. První uvedení bylo malé, uvádělo se 180 beden. Nápad pracovat s několika typy sudů se podle jeho vzpomínek rodil při zkoušení různých možností. Ve výsledném konceptu se objevily sudy po skotské whisky, sherry a brandy. González chtěl propojit suchost whisky, ovocnost sherry a sladší dojem brandy, aniž by dřevo překrylo chuť agáve.
Co znamená extra añejo
Označení extra añejo není jen popisem tmavší barvy nebo bohatší chuti. Jde o zákonnou kategorii pro tequilu, která zraje nejméně tři roky v přímém kontaktu s dubovým či encinovým dřevem, a to v nádobách o objemu nejvýše 600 litrů. Tears of Llorona se uvádí jako pětiletá. Katalogové zařazení mezi zlaté tequily je proto méně přesné než označení extra añejo: barva sama o sobě nevystihuje pravidla, podle kterých se tato kategorie určuje.
Starší popisy spojují produkt se 100% modrou Weberovou agáve z oblasti Los Altos v Jaliscu. Germán González mluvil také o agáve z okolí Atotonilca. U výrobního postupu popsal vaření přibližně 20 hodin v autoklávu, přirozenou fermentaci kolem 72 hodin a dvojí destilaci. Tyto podrobnosti se vztahují k jeho popisu tehdejší verze, nikoli automaticky ke každé pozdější šarži.
Značka v nové výrobní éře
Tears of Llorona má dnes i novější výrobní podobu. Aktuální prezentace značky spojuje výrobu s destilerií La Tequileña v Jaliscu, označenou číslem NOM 1146, a jako master distillera a blendéra uvádí Enriqueho Fonsecu. Popisuje pomalé vaření agáve v parních pecích, otevřené kvasné tanky, vlastní kvasinky, dvojí destilaci v měděných kotlích a pětileté zrání v různých sudech.
Protože produktová nabídka neuvádí symbol ani číslo konkrétní šarže, není vhodné všechny detaily starší Gonzálezovy verze přenášet na každou současnou láhev. Stejně tak se v popisech může lišit formulace o použití sudů: bezpečně lze říci, že výsledný blend vychází z pětiletého zrání sudových komponent po skotské whisky, sherry a brandy či koňaku. Přesné pořadí zrání bez identifikace konkrétní šarže určit nelze.
Jak se projevuje ve sklenici
Degustační popisy se shodují na výrazném vlivu zrání, ale jednotlivé tóny jsou vždy otázkou konkrétní degustace. V jednom z dřívějších hodnocení se objevila jantarově měděná barva a vůně vanilky, sherry, květin a lehkého kouřového dojmu. V chuti degustátor zaznamenal skořici, zázvor, kakao, karamel, vanilku, třešně a hrozny. Produktový popis zase vyzdvihuje kávu, čokoládu, citrusy a agáve.
Pro charakter této tequily je podstatné právě napětí mezi agáve a sudem. Dlouhé zrání přináší dřevité, kořenité a sladší asociace, zatímco záměrem původního tvůrce bylo zachovat čitelnost základního destilátu. Degustační tóny proto berte jako vodítko, ne jako zaručený seznam chutí, které musí každá láhev nabídnout.
Pomalé popíjení, ne povinnost koktejlu
González doporučoval Tears of Llorona podávat čistou, případně s kostkou ledu nebo trochou vody. Takový způsob dává prostor sledovat, jak se ve sklenici střídá agávový základ se sladšími a kořenitými tóny ze sudů. Koktejl není vyloučený, původní tvůrce ji však zamýšlel spíše k pomalému popíjení než jako běžný míchaný základ.
Název odkazuje na La Lloronu, postavu mexického folkloru známou jako „plačící žena“. Jde o legendu, jejíž podoby se liší, nikoli o doložený historický příběh. Vedle této inspirace González vyprávěl i osobní anekdotu: při ochutnání vlastního destilátu prý plakal radostí. Dvě roviny názvu tak vedle sebe existují jako folklorní motiv a osobní vzpomínka tvůrce.