Tlumené světlo, keramické nádoby, bambusové či ratanové prvky a koktejl složený z několika vrstev chutí: tiki bar sliboval návštěvníkovi cestu do tropů, aniž by musel opustit město. Jenže nešlo o věrnou podobu konkrétního ostrova nebo polynéské společnosti. Tiki bylo americkou popkulturní fantazií, která spojila barovou scénografii, rumové nápoje a komerční představy o dovolené v Pacifiku.
Z koktejlového baru vznikl celý svět
Za jednu z klíčových raných postav tiki bývá považován Ernest Raymond Beaumont Gantt, známý jako Donn Beach. Ve 30. letech otevřel v Hollywoodu podnik Don the Beachcomber, který spojoval propracované rumové koktejly s interiérem připomínajícím stylizovanou představu Jižních moří. Přesný rok otevření se v různých výkladech liší, proto je bezpečnější mluvit obecně o polovině třicátých let.
Donn Beach ale tiki nevytvořil sám. Významným souputníkem i konkurentem byl Victor Bergeron, známý jako Trader Vic. Jeho restaurace pomáhaly podobný typ podniku šířit a rozvíjet. Tiki se formovalo postupně: jako barový model, který další provozovatelé přebírali, upravovali a rozšiřovali. Příběhy o jediném vynálezci proto nevystihují, jak se z lokálního nápadu stalo širší hnutí.
Pro návštěvníka byla důležitá celková inscenace. Nápoje se podávaly v dekorované keramice nebo společných mísách, interiéry mohly využívat slaměné prvky, bambus, ratan, vodopády či efektní osvětlení. Některé podniky přidávaly kouřové nebo plamenné efekty. Neexistovala však jediná závazná podoba tiki baru: šlo o soubor prostředků, které měly společně vytvořit dojem exotického útočiště.
Rumové koktejly a „dovolená doma“
Rum byl pro tiki zásadní, ale samotný rum ani ananasový džus styl nedefinují. Koktejlové pojetí navazovalo mimo jiné na karibské rumové nápoje a stavělo na kombinaci citrusů, sladidel, koření a někdy několika druhů rumu. Výsledkem mohly být složité, vrstevnaté směsi. Sladkost a ovocnost jsou jen částí jejich profilu; podstatná byla také kyselost, práce s aromaty a způsob, jakým nápoj zapadal do prostředí baru.
Slavné koktejly, například Mai Tai nebo Zombie, patří do historie tiki, ale nejsou jeho úplnou definicí. Každý z nich má vlastní příběh a spory o původ nelze vyřešit pouhým zařazením do tiki kultury. Širší hnutí zahrnovalo také hudbu, keramiku, jídelní menu, oblečení a komerční design. Nápoj byl jednou částí zážitku, nikoli celým jeho obsahem.
Tento model odpovídal přání uniknout každodennosti. V meziválečné Americe nabízely bary stylizovanou dovolenou v době, kdy cesta do tropických destinací nebyla pro každého snadno dostupná. Po druhé světové válce se tiki výrazně rozšířilo. Poválečná prosperita, návrat vojáků z Pacifiku i rostoucí zájem o Havaj a Jižní Pacifik posilovaly přitažlivost obrazů ostrovního života. Turistická propagace, filmy, divadlo a hudba pomáhaly tyto obrazy šířit; tiki bar je pak skládal do domácí, městské podoby.
Polynesian Pop, nikoli přesná Polynésie
Tiki, někdy označované také jako Polynesian Pop, mísilo různé představy o Pacifiku s karibskými koktejlovými vlivy a dalšími dekorativními odkazy. Výsledkem nebyl obraz jedné konkrétní kultury. Polynésie sama zahrnuje rozmanité společnosti a nelze ji zaměňovat za celý Pacifik, který zahrnuje také Melanésii a Mikronésii. Tiki jejich rozdíly často stíralo a vytvářelo snadno rozpoznatelnou, ale geograficky neurčitou scénu tropického ostrova.
Právě zde začíná dnešní kritická debata. Některé motivy, které se v barech používaly jako dekorace, mohou mít v konkrétních komunitách náboženský, rodový nebo jiný důležitý význam. Kritici upozorňují na jejich převádění do podoby zábavního zboží bez kontextu a na nostalgický obraz Pacifiku, který může přehlížet kolonialismus i současný život jeho obyvatel. Nejde však o jednotný názor všech lidí z regionu ani všech příznivců tiki. Debata se týká konkrétních symbolů, způsobu jejich použití a toho, čí příběh se v komerční scénografii ztrácí.
Dvě dědictví jednoho stylu
Koncem šedesátých a v sedmdesátých letech začala móda tiki slábnout, od devadesátých let se však vrátila spolu se zájmem o retro design a sběratelství. Její dědictví je dvojí. Na jedné straně stojí výrazná kapitola americké barové kultury a koktejlové řemeslnosti, na druhé estetika, která si z kultur Pacifiku vybírala motivy a často je zbavovala původního významu. Rozumět tiki proto znamená vnímat zároveň jeho barovou vynalézavost i to, že tropický únik byl od začátku scénou vytvořenou pro americké publikum.