Plymouth Gin patří k nejznámějším jménům v historii anglického ginu. Název odkazuje na město Plymouth v jihozápadní Anglii a především na tamní Black Friars Distillery, kde se značkový gin vyrábí od roku 1793. S městem ho spojuje nejen místo výroby, ale také námořní historie Plymouthu, jehož přístav sehrál důležitou roli v britských dějinách.
Přesto není přesné popisovat Plymouth jako jednoduše „jiný druh ginu“ vedle London Dry. Oba názvy mají odlišný právní i historický původ. Zatímco London Gin je dodnes právně definovaná kategorie, Plymouth je dnes především obchodní značka a označení historické výrobní tradice.
Black Friars a historie ginu z Plymouthu
Palírna Black Friars sídlí v historickém objektu, jehož části pocházejí ze středověku. Místní refektář je datován do roku 1431 a název Black Friars připomíná spojení budovy s dominikánskými mnichy, takzvanými černými bratry. To však neznamená, že právě oni v objektu vyráběli dnešní gin. Jisté je především stáří budovy a její pozdější využití pro destilaci.
Výroba značkového Plymouth Ginu se datuje do roku 1793. Značka uvádí, že její receptura botanicals se v této palírně používá od té doby a že se předává ústně mezi hlavními destilatéry. Tvrzení o nezměněném či staletém receptu je třeba chápat jako součást vyprávění výrobce, nikoli jako nezávisle ověřený technologický dokument.
Plymouth se historicky spojoval také s Royal Navy. S námořní tradicí souvisí výraz Navy Strength, který u ginu označuje sílu 57 % alkoholu. Nejde ale o vlastnost každého Plymouth Ginu. Základní Plymouth Original má podle aktuálních údajů značky 41,2 % objemového alkoholu, zatímco Navy Strength je samostatná varianta.
Co je dnes Plymouth Gin z právního hlediska?
Historicky byl název Plymouth Gin chráněn jako evropské zeměpisné označení. To znamenalo, že se vztahoval k ginu vyráběnému v Plymouthu, nikoli pouze k logu nebo obchodní identitě jedné firmy. Tato ochrana však po roce 2014 zanikla, protože nebyla obnovena. Aktuální britský registr chráněných zeměpisných názvů Plymouth Gin neuvádí.
Dnes proto není vhodné tvrdit, že Plymouth Gin je stále obecně platné chráněné zeměpisné označení nebo že každý gin s tímto názvem může být vyroben výhradně v Plymouthu. Přesnější je mluvit o konkrétní značce Plymouth Gin, o její výrobní tradici v Black Friars Distillery a případně o historickém „Plymouth style“.
Právě tady se Plymouth liší od London Dry. Slovo London v názvu London Gin není zeměpisnou zárukou místa výroby. London Gin je právně definovaný typ ginu, který může být vyroben i mimo Londýn, pokud splní stanovené podmínky. Veškeré aroma musí pocházet z destilace zemědělského lihu v přítomnosti přírodních botanicals, destilát musí mít při výrobě nejméně 70 % alkoholu a přidané slazení je omezeno na velmi nízkou hodnotu.
Sedm botanicals a plnější chuť
Plymouth Original se podle výrobce destiluje z obilného lihu a botanicals v měděném kotlíkovém destilačním přístroji typu single pot still. Značka uvádí také použití vody z oblasti Dartmoor. Základ receptury tvoří sedm hlavních botanicals: jalovec, kardamom, citronová a pomerančová kůra, koriandr, kořen anděliky a kosatec neboli orris.
Jalovec dodává typické pryskyřičné a borovicové tóny, kardamom přidává svěží kořenitost a citrusové kůry zvyšují aromatickou lehkost. Koriandr přináší další citrusové a kořenité odstíny, zatímco andělika s kosatcem pomáhají vytvářet zemitější, sušší a delší závěr. Přesné poměry surovin značka nezveřejňuje.
Výrobce popisuje Plymouth Original jako hladký, plnější a lehce sladší gin s dlouhým aromatickým koncem. V obecném stylovém srovnání s London Dry se Plymouth často vnímá jako měkčí, méně ostře jalovcový a více zemitý, s patrnou citrusovou linkou. Nejde však o právní definici ani o pravidlo platné pro každou láhev. London Dry je široká kategorie, v níž najdeme velmi rozdílně postavené giny.
Plymouth versus London Dry v praxi
Typický London Dry často staví na výrazném jalovci, suchém dojmu a zřetelně oddělených tónech citrusů či koření. Plymouth bývá kulatější a jeho botanicals působí více propojeně. V koktejlu tak může nabídnout plnější základ, aniž by dominoval jediný aromatický prvek.
Ani slovo dry v názvu London Dry neznamená, že každý takový gin bude chutnat sušeji než Plymouth. V právním smyslu se týká především omezení přidaných sladidel. Výsledný chuťový dojem ovlivňují botanicals, množství alkoholu, voda i samotný výrobní postup.
Pro základní srovnání lze sáhnout po klasických London Dry ginech, jako jsou Beefeater, Gordon’s, Tanqueray nebo Bombay Sapphire. Nejde o jednotnou chuťovou skupinu, ale o běžně dostupné příklady kategorie, proti nimž lze charakter Plymouth Original lépe vnímat při ochutnání samotném nebo v jednoduchém ginu s tonikem.
Jak Plymouth podávat
Oficiálním základním servisem je Gin & Tonic. U Plymouthu dává smysl volit takový tonik a poměr, který nezakryje jeho kořenité, citrusové a zemitější tóny. Konkrétní poměr ani garnish však nejsou pevnou vlastností ginu; záleží na použitém toniku a osobních preferencích.
Plnější profil se hodí také do klasických koktejlů. Značka ho spojuje například s drinky Gimlet nebo Pink Gin. V kombinaci s vermutem, citrusy či tonikem může Plymouth působit měkčeji než výrazně jalovcové London Dry, zároveň ale zůstává dostatečně aromatický, aby se v koktejlu neztratil.
Plymouth Gin tedy není jednoduchým protikladem London Dry. Je to značka navázaná na konkrétní palírnu, město a historickou recepturu, která se v průběhu času stala také označením určitého chuťového pojetí. Pokud dnes mluvíme o „Plymouth stylu“, měli bychom mít na paměti, že jde především o historický a senzorický termín, nikoli o samostatnou obecně platnou právní kategorii.
